Banky pupečníkové krve

Po provedení první transplantace pupečníkové krve (PK) na světě v roce 1988, se začal tento typ transplantace krvetvorné tkáně poměrně rychle šířit. Zpočátku se jednalo hlavně o transplantace příbuzenské, t.j. převážně mezi sourozenci, později i o nepříbuzenské. Nepříbuzenská trasplantace PK se může provést pouze za předpokladu, že se nalezne někde ve světě vhodný štěp shodný nebo s minimálními rozdíly v HLA antigenech - tkáňových znacích (viz. Trocha teorie). Proto začaly vznikat banky pupečníkové krve, které shromažďují krev zbylou v pupečníku a placentě po porodu dítěte darovanou zdravými matkami při porodu zdravých dětí.

Nejrozsáhlejší banka PK v současnosti pracuje při New York Blood Center, kde prof. Pablo Rubinstein shromáždil již téměř dvě desítky tisíc HLA typizovaných štěpů. Nejrozsáhlejšími bankami v Evropě jsou CBB Milano a Duesseldorf.

Každý štěp PK je vyšetřen a charakterizován obdobně jako dárce kostní dřeně a v co nejkratší době po porodu kryokonzervován a dále uchováván při teplotě kapalného dusíku (-196° C). Ve zmrazeném stavu čeká na použití k nepříbuzenské transplantaci.

Štěpy PK se standardně uvádějí v registrech dárců kostní dřeně nebo ve specializovaných registrech, jako je například Netcord. Zájem transplantačních center má stoupající tendenci.
Banky pupečníkové krve se sdružují v rámci různých projektů a více, či méně organizovaných skupin s cílem dosáhnout standardního způsobu zpracování a uchovávání štěpů, stejně tak jako jejich zlepšit dostupnost tchto štěpů. Nedílnopu součástí těchto snah je akreditační řízení, kterým by každé pracoviště mělo projít.