BPK ČR - Banka pupečníkové krve České Republiky
           
koláž

18.08.2003 :: Zora Jandová, patronka Banky pupečníkové krve

Dárcovství považuji za správnou věc, říká Zora Jandová, patronka Banky pupečníkové krve

Dát si schůzku se Zorou Jandovou není jednoduché - obvykle je v jednom kole, jako ostatně většina zaměstnaných žen. Chvilku na malý rozhovor si našla mezi tréninkem tai-či (kterému se mimochodem věnuje již sedm let) a zkouškou v divadle. Povídaly jsme si o dárcovství, mateřství, práci, duševní pohodě i jejím patronství projektu Banka pupečníkové krve.
 
Divadlo, zpívání, moderování, tai-či a k tomu dvě dcery, manžel a dům - mezi tyto a další aktivity dělí svou přízeň herečka a zpěvačka Zora Jandová, která při porodu své druhé dcery darovala pupečníkovou krev a stala se i patronkou celého projektu, který se stále slibněji rozvíjí a řadí naši republiku mezi země přispívající do celosvětové databáze dárců. Projekt Banka pupečníkové krve ČR si jako datum svého vzniku píše podzim roku 1996 - od té doby se stále zvyšuje počet spolupracujících porodnic, které se odběru pupečníkové krve věnují, a zvyšuje se i počet pečlivě vyšetřených štěpů uchovávaných ve specializované kryobance a připravených k transplantaci kdekoliv na světě.

Jak jste přišla na myšlenku darovat pupečníkovou krev?
V těhotenské poradně, kde jsem mnohokrát disciplinovaně čekala jako ostatní maminky a přečetla už všechny časopisy, které jsem si přinesla, došlo i na letáčky a plakáty kolem. Jeden z plakátů mě zaujal - ani ne tak obrázkem (byla na něm známá fotka nenarozeného miminka), ale spíš obsahem. Z něj jsem se tedy až takřka z nudy dozvěděla, že něco takového jako odběr pupečníkové krve existuje. Cesta k rozhodnutí byla velmi krátká, nebylo co řešit. Pak už jsem se jen domluvila se svým porodníkem MUDr. Petrem Velebilem z pražského Ústavu pro matku a dítě. Měla jsem totiž pocit, že je to věc, která dává nějaký smysl, a to především mně samotné.
Jediné, co mi na celé situaci dárcovství pupečníkové krve mrzí, je, že tím, jak je vše anonymní, se vlastně nedozvím, jestli jsme s Esterkou někomu pomohly, nebo ne. Ale už jen to, že jsme se pokusily, je v pořádku.

Po porodu dcery Ester jste se stala patronkou projektu Banka pupečníkové krve. Co pro vás toto patronství znamená? Přemlouváte například ostatní maminky k dárcovství?

Kdepak. Ukazuje se, že maminky se vůbec přemlouvat nemusí, protože ještě teď, i když Esterce je už 2,5 roku, dostávám od maminek mnoho dopisů, ve kterých mi píší, že mají o darování pupečníkové krve zájem, či už ji darovaly, nebo popisují své pocity. Projekt jsem zaštítila ráda, myslím si, že jako máma vzbuzuji v ostatních maminkách důvěru, a tak nebylo těžké rozhodnout se tuto "čestnou funkci" přijmout. Protože - co si budeme povídat - na takovéto a podobné projekty je více vidět a tedy i finančně přispíváno, když je s nimi spojována známá tvář a jméno. To jsem poskytnout mohla. Tím pravým dárcem a možným záchranářem je ale Esterka.
Maminky už se svými miminky pomáhají, teď je třeba trošičku popostrčit "tatínky", kteří se starají o peníze, aby podpořili cestu od dárců k příjemcům. Tam jsou velké rezervy, a tedy i možnost skutečně pomoci, protože jenom materiál na odběr stojí přes osm set korun, a to nemluvím o dalším zpracování.

Co si myslíte o dárcovství vůbec? Máte problém s etikou, nebo byste bez váhání poskytla své tělo po smrti k vědeckým účelům?

Problém s etikou opravdu nemám, přijde mi to v pořádku. Jak jsem se nedávno dočetla, kmenové buňky byly aplikovány i pacientovi s porušenou míchou, takže nemusí být určené jen pacientům s poruchou krvetvorby, to je dobrá zpráva. Medicína je nyní obrovsky otevřená oblast. Tělo je pro mě samozřejmě důležité, ale je to vlastně jen obal. Domnívám se, že nejdůležitější je energie a ta s námi půjde, i když to tady na tom světě skončíme. Co se týče dárcovství orgánů po smrti - pokud jde o mne, nebudu váhat a klidně se nechám rozkrájet na kousíčky, když tím pomohu zachránit život někomu, kdo tady ještě může splnit spoustu úkolů. Jak bych se rozhodovala k dárcovství orgánů za života nemohu asi předem říci, vše záleží na situaci a aktuálním zdravotním stavu.

V nedávné době se na veřejnosti objevila informace o nové komerční aktivitě soukromé firmy Archiv buněk ve spolupráci se švýcarskou firmou Cryo-cell. Krev z pupečníku svého dítěte si můžete nechat odebrat a uschovat na 20 let pro případ, že byste ji během této doby z důvodu nemoci potřebovali. To celé za zhruba 40 000 korun. Jaký máte názor na tuto "službu"?

Myslím si, že je každého věcí, zda takovou službu použije. Zažila a vyslechla jsem spoustu příběhů - setkala jsem se například s lidmi, kteří problém s nemocí staršího dítěte řešili tak, že stvořili nové miminko, které darovalo pupečníkovou krev sourozenci. Je otázkou, jestli je správné miminko počínat takto ve stresu. Asi chápu, že mnoho lidí této možnosti své buňky si uchovat využije a nevylučuji, že kdyby ta možnost existovala, když jsem rodila já, možná bych to udělala také. Člověk nikdy neví, kdy nemoc udeří. Nepřipadá mi to eticky špatné.

Asi není tajemstvím, že jste Esterku porodila po čtyřicítce. Jaké má podle vás výhody a nevýhody těhotenství a mateřství ve zralejším věku?

Co se týče těhotenství, nemohu mluvit o nevýhodách, protože jsem byla naprosto bez problémů. Jediným rizikem to byl opět věk - to už jsem zažila s Viktorkou, kterou jsem měla ve 32 letech a to bylo tehdy s vykřičníkem. Později se tato hranice posunula na 35 let, ale s dvaačtyřicítkou na bedrech jsem se "do škatulky" nevešla ani s Esterkou. Obě jsme naprosto v pořádku, jen bych řekla, že jsem trochu unavenější ze stereotypu, který miminko s sebou přináší. Cítím, že už jsem si příliš zvykla na svou samostatnost velké dospělé ženské, která je ve věku, kdy jiné mají spíš vnoučata. Starší dcera už se začala pomalu osamostatňovat a šup - je to tady znovu. Stereotypů je čím dál, tím více a někdy i na mne ta situace dolehla tak, že jsem si i já, která vcelku nemám problém se sebevědomím, připadala jako malá, ubitá, šedá myš. A tak vřele doporučuji všem maminkám, aby si alespoň jednou za čas našetřily na hlídání a udělaly si den jen pro sebe, šly na masáž, ke kadeřníkovi, kamkoliv - hrozně to pomůže. A navíc, u druhého dítěte už také člověk ví, co může trošičku "ošidit" a co se dá ještě skloubit s ostatním životem. Ale rozhodně si nestěžuji, mít děti, když je chcete mít, je moc krásné.

Nedostatkem práce asi netrpíte - hrajete a zpíváte v divadle, nedávno jste se svým mužem Zdeňkem Mertou natočila novou dětskou "hravou" desku Ryba z Havaje. Jak se vám daří vše skloubit s rodinou a oblíbeným zahradničením u vašeho domečku?

Asi daří, když ještě nejsem v blázinci! Někdy je to komplikované, ale naučila jsem se nedělat všechno najednou. Jsem na 100 % maminkou, na 99,9 % se snažím být partnerkou a k tomu střídám funkce uklízečky, pradleny, kuchařky..., však to znáte. Ale nacházím si čas i na koníčky - musím, protože to paradoxně rodinu zachraňuje. Jestliže si nenechám sáhnout na cvičení, pak jsem srovnaná a harmonická i doma. Zatímco nepohodová ženská může po narození dítěte udělat z domova doslova peklo.

Zastihla jsem vás v tělocvičně, kde vám za chvíli začíná trénink na mistrovství světa v tai-či, které cvičíte i vyučujete a kterému se věnujete již sedm let. Čím vás toto staré čínské cvičení zaujalo a co vám přináší?

Je to meditace v pohybu. Člověk se dostane do rovnovážného stavu, ze kterého například odhaduje, co je pro život v tu chvíli důležité a co není. Ale definicí, které z toho pro mne vyplývají, je strašně moc. Já jsem například hodně soutěživý typ a dá se říci, že tai-či mne v tomto směru hodně srovnalo. Už nejsem tak úporná. Řekla bych, že soutěžení v tai-či je jakési zkáznění přebujelého sebevědomí té úžasné, přechytré a předobré a přešikovné Zory Jandové. Musela jsem si najít něco, co mě dostane do kolen, něco, kde si připadám nedokonalá a naprosto poslední v řadě. Kdybych si tuto lekci vědomě neudělila já sama, tak mi ji docela jistě udělí život. Takže to jaksi po dohodě, řekněme s pánem Bohem, dělám zatím za něj.

Vypadáte spokojeně. Poraďte čtenářům a hlavně čtenářkám, jak si uchovávat životní optimismus?

Nevím, co z toho je tai-či, co genetika a co výchova. Ovšem zjistila jsem, že hýbat se je skutečně asi zásadní, protože člověk začne jinak dýchat - kolikrát i poprvé v životě lépe a kvalitněji. To je moc důležité, protože dech je energie. Stačí už, když se narovnáte. Bude se vám lépe dýchat a budete se i lépe cítit. A když se budete lépe cítit, bude se vám lépe dařit. Začnete vyzařovat energii, která se k vám vrátí. Hlavní je ale začít u sebe, protože když se člověk zharmonizuje sám, podle něj se zharmonizuje celé okolí.

Ptala se a rozhovor zpracovala: Jana Jahodová



developed by NetSystems
© 1998 - 2017 Banka pupečníkové krve České republiky